Dnes po probuzení mě při pohledu z okna čekalo krásné bílé překvapení. Tak jsem neváhala, jelikož tomu nešlo odolat, vzala jsem foťák a našeho čtyřnohého chlupatého kamaráda a šli jsme společně na malou zmrzlou procházku. Musela jsem si ten náš zasněžený koutek zvěčnit, protože kdo ví, kdy zase sníh uvidím. Sníh... kdysi mi to nepřišlo nijak výjimečné, pokud v tuto roční dobu sněžilo. Dnes je to spíš takový malý zázrak. Je hezké poslouchat, jak při každém kroku pod nohama sníh krásně křupe, jak mi padá do vlasů a pozoruji ty malé bílé vločky. Zhluboka se nadechuji a nasávám jak vše voní zimou a po návratu domů mám červené a zmrzlé tváře i ruce. Uvařím si čaj a ještě horký jej popíjím, až se mi od páry co stoupá z hrníčku mlží brýle a pomalinku rozmrzám. Vyhlédnu z okna a vidím děti jak s radostí staví sněhuláka a nebo za sebou táhnou boby a jdou si tu sněhovou nadílku užít. Při tom pohledu se usmívám a cítím se tak nějak spokojenější. To mi pak přijde, že je vše v pořádku a tak, jak by to mělo být. Mohlo by sněžit častěji :)
